Eva: Jani.

Jana: Copak je?

Eva: Přemýšlela jsi někdy o tom, že bys měla dítě?

Jana: (sedne si) Ne. Proč? (překvapeně)

Eva: Tebe to nikdy nenapadlo?

Jana: (prkený pokus o žert) Jako aby náš rod nevymřel po přeslici? (po chvilce vážně) Napadlo, ale nějak jsem o tom nepřemýšlela. (malá odmlka) A ty bys chtěla mít dítě?

Eva: Chtěla.

Jana: Hm, a jak je to vážný?

Eva: Docela dost.

Jana: Už na to myslíš dlouho?

Eva: Skoro celou tu dobu, co spolu chodíme.

Jana: Že jsi mi nic neřekla.

Eva: Nevěděla jsem to jistě.

Jana: Takže teď to víš jistě?

Eva: Vím to jistě. Chci mít dítě.

Jana: (dlouho mlčí)

Eva: Jani, co je?

Jana: (pokrčí rameny)

Eva: Ty se mnou nemluvíš?

Jana: Mluvím, ale… překvapila jsi mně.

Eva: Tobě to vadí?

Jana: Ne. Jo. Já nevím. (odmlčí se na chvíli) Vadí mi, že jsi se mnou o tom nemluvila.

Eva: Teď mluvím.

Jana: Jenže mi to servíruješ jako hotovou věc.

Eva: A to ti vadí? (hodně překvapeně)

Jana: Nemyslíš, že tu jde taky o mě?

Eva: Rozhodnout si to přece musím já sama.

Jana: A co kdyby se mi to nelíbilo? Co kdybych nechtěla?

Eva: Nevím.

Jana: Evo, přece spolu žijeme. To nejde abys mě postavila před hotovou věc: budu mít dítě a ty si s tím poraď jak chceš! To tě vůbec nezajímá, co cítím? (odmlčí se na chvíli) Když spolu dva lidi žijou, tak spolu i plánujou…

Eva: Jano, nechápu proč děláš takovou scénu. Nic po tobě přece nechci. (vstane a dívá se z okna)

Jana: (začne přecházet sem a tam) Ale to přece není v tom, jestli po mně něco chceš nebo nechceš! Dyť, sakra, spolu bydlíme… žijeme… a ty přijdeš a řekneš: rozhodla jsem, že příjde třetí.

Eva: Já jsem ale nerozhodla, že budeme mít dítě. Já jsem se rozhodla, že chci mít dítě. To je trochu rozdíl, nemyslíš.

Jana: (hodně nazlobeně) V tom je podstatný rozdíl. Ty ses rozhodla, že ty budeš mít dítě a vůbec tě nezajímá, co tomu říkám já. Neptáš se, jestli chci nebo ne. Ty budeš mít dítě. A jestli se mi to nelíbí, můžeme se rozejít. (prudce se zastaví) Tak jsi to myslela? (Janě je skoro do pláče) Všechno to co bylo… (pláče, sedne si)

Eva: Jani. (dotkne se jí)

Jana: (pláče ještě víc)

Eva: Nebreč, vždyť přece… já…

Jana: (pláče)

Eva: Jani, (hladí ji po vlasech). Neřekla jsem, že chci dítě teď hned. Jednou. Někdy.

Jana: (ještě trochu pláče, popotahuje, vysmrká se)

Eva: Nemyslela jsem si, že tě to tak vezme. (odmlčí se) Jani… já… chci bejt s tebou, jenom s tebou.

Jana: (ještě trochu popotahuje) Máš mě ráda?

Eva: Ani nevíš jak.

 

Scénář Po přeslici nebyl nikdy publikován a nikdy se hra veřejně nehrála. Pokud bude mít někdo zájem hru uvést, nebráním se :-) Zde je zveřejněna pouze krátká ukázka.